Sbormistři
Petr KOLAŘ* 6. 4. 1968 Prostějov
|
Stanislav KUMMER*1966 Vyškov
|
Emil SKOTÁK*1954 Brno
|
Jan ROZEHNAL*1957 Prostějov
|
Jan ŘEZNÍČEK* 24. 1. 1932 Hradec Králové, † 11. 6. 1993 Brno
|
Zbyněk MRKOS* 25. 11. 1919 Brno, † 14. 3. 1993 Brno
|
Richard TÝNSKÝ, pův. příjmení Thierjung* 29. 11. 1909 Lvov, † 30. 10. 1974 Brno
|
Jaroslav KVAPIL* 21. 4. 1892 Fryšták, † 18. 2. 1958 Brno
|
Rudolf REISSIG* 11. 4. 1874 Praha, † 12. 7. 1939 Praha
|
Josef KOMPIT* 28. 5. 1850 Praha, † 25. 6. 1916 Brno
|
Leoš JANÁČEK* 3. 7. 1854 Hukvaldy, † 12. 8. 1928 Ostrava
|
Pavel KŘÍŽKOVSKÝ* 9. 1. 1820 Holasovice ve Slezsku, † 8. 5. 1885 Brno
|
Petr Kolař se narodil 6. 4. 1968 v Prostějově. Z žáčka základní školy, studenta Konzervatoře Brno (1982-1988) a JAMU (do roku 1993) se stal jedním z nejlepších varhaníků. Jeho interpretace Bachových děl nebo děl Regera, Reubkeho, Liszta a varhanní sólo z Janáčkovy Glagolské mše jsou nezapomenutelné a jeho umění improvizace mohou posluchači ocenit v hudebních doprovodech při bohoslužbách nejen v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně.
Vystudoval nejprve hru na housle na brněnské konzervatoři. Po úspěšném absolutoriu dal přednost oboru dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u doc. P. Vronského a prof. PhDr. O. Trhlíka. Ihned po studiu přijal nabídku konzervatoře ve Vigu (Španělsko), kde vyučoval dirigování, vedl sbor na tamní hudební univerzitě a provozoval pravidelné koncerty (1992-1994). Po návratu do České republiky nastoupil jako pedagog brněnské konzervatoře. Vedle toho se věnuje sbormistrovské praxi v Brněnském filharmonickém sboru a ujímá se světových premiér skladeb současných českých i slovenských skladatelů, stejně jako pravidelně spolupracuje s komorními orchestry v tuzemsku i v zahraničí.
Vyrůstal v hudebním rodinném prostředí. Od pěti let věku hraje na klavír. V r. 1975 absolvoval brněnskou konzervatoř ve hře na trubku. Jako hráč na tento nástroj působil několik let ve Státní filharmonii Brno, s níž se účastnil mnoha zahraničních zájezdů a rozhlasových i gramofonových nahrávek. V r. 1981 absolvoval studium dirigování na JAMU v Brně, u prof. PhDr. O. Trhlíka a prof. Jílka. Po ročním dirigentském působení ve Vojenském uměleckém souboru ZVO v Táboře přijal místo dirigenta v Severočeské státní filharmonii v Teplicích, kde provedl cca 200 koncertů po celém severočeském regionu. Po třech letech přešel do Hudebního divadla v Brně. V r. 1983 se jako jeden ze třiceti účastnil mezinárodní soutěže mladých dirigentů v Katovicích (Polsko). Od r. 1989 je odborným asistentem JAMU v Brně pro obor dirigování, působil jako hudební režisér Českého rozhlasu v Brně a dvě sezóny vedl Brněnský filharmonický sbor. V r. 1992 byl vybrán jako stážista dirigenta Martina Turnovského v Musikhochschule v Grazu (Rakousko). Pohostinsky diriguje různé symfonické orchestry po celé republice. Jeho repertoár zahrnuje skladby od hudby barokní až po současnou. Nevyhýbá se ani spojení symfonické hudby s jazzem a hudbě muzikálové. Od r. 1991 spolupracuje na divadelních hudebních projektech, zejména s Městským divadlem v Brně, s nímž se podílel na úspěšných inscenacích muzikálu. V historické budově Národního divadla v Praze dirigoval v mnoha reprízách scénické oratorium Bastard. Podílel se také jako dirigent i hudební režisér na vydání těchto děl na CD.
Je absolventem Konzervatoře v Kroměříži a brněnské JAMU. Působil jako dirigent opery v Českých Budějovicích, poté jako hlavní sbormistr Brněnského filharmonického sboru. Spolupracoval též s Pražským filharmonickým sborem, vedl Pěvecké sdružení moravských učitelů a Sbor hudební mládeže v Brně. Od roku 1990 je hlavním sbormistrem Slovenského filharmonického sboru, s nímž nastudoval množství zajímavých děl, jako Musorgského Borise Godunova a Verdiho Othella pro spolupráci s Claudiem Abadem, Mahlerovu 8. symfonii, Bethovenova Fidelia, Requiem B. A. Zimmermanna, Schönbergovu operu Mojžíš a Áron pro hostování v pařížském divadle Chatelet a mnoho dalších. V roce 1994 inicioval vznik komorního vokálního sdružení Camerata Bratislava, které se věnuje interpretaci renesanční a barokní hudby. S SFS realizoval nahrávky pro renomovaná světová vydavatelství (Decca, Harmonia Mundi, Marco Polo, Naxos a jiná) a absolvoval s ním početná zahraniční turné v téměř všech státech Evropy, v Japonsku a v Izraeli.
Po maturitě na královehradeckém gymnáziu studoval na brněnské konzervatoři hru na varhany. U své tety, emeritní sólistky opery Janáčkova divadla v Brně Marie Řezníčkové, se zároveň soukromě vzdělával ve zpěvu. Od roku 1955 navštěvoval také sbormistrovské oddělení JAMU. Dirigentem Besedy brněnské se stal v roce 1966 a ve své funkci stál po 20 let. V jeho repertoáru měla největší podíl kantátová tvorba a skladby a capella, jejichž nastudování vynikala péčí o výraznost textu, barvitost zvuku a slohovou čistotu. V 70. letech se stal rovněž uměleckým vedoucím Akademického pěveckého sdružení Moravan. V roce1991 se ještě jednou vrátil k Besedě brněnské a jako sbormistr zde vypomáhal až do své smrti. Naposledy se 6. června 1993 podílel na provedení Janáčkovy Glagolské mše v Olomouci, ale o pět dnů později náhle zemřel, krátce před zájezdem sboru do francouzské Remeše.
Byl synem ředitele měšťanské školy Josefa Mrkose, významného organizátora hudebního života v Brně. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval konzervatoř v oboru skladby, dirigování a hry na klavír a zahájil vysokoškolská studia hudební vědy, které dokončil po skončení 2. světové války na Univerzitě Karlově v Praze. Během okupace byl korepetitorem Městského divadla v Brně. Založil a řídil Moravský komorní orchestr (1948–1950) a v roce 1951 se stal uměleckým vedoucím a prvním dirigentem Symfonického orchestru kraje Brněnského. Od téhož roku byl i sbormistrem Besedy brněnské. V letech 1956–1960 řídil Státní filharmonii.
Absolvoval vojenskou hudební školu a vyšší vzdělání získal na brněnské konzervatoři, kde vystudoval varhanní hru (1938), skladbu a dirigování (1939). V letech 1940–1948 působil v brněnském rozhlasu, kde mimo jiné skládal scénickou hudbu. V roce 1947 vystřídal Jaroslava Kvapila ve funkci sbormistra Besedy brněnské, kde zůstal tři roky.Poté působil v Bratislavě jako vedoucí rozhlasového orchestru (1949–1954) a ve Zlíně ve funkci ředitele Filharmonie pracujících (1954–1957). V roce 1958 byl pověřen vedením Pomořanského symfonického orchestru v polské Bydgości a od roku 1960 vyučoval na JAMU.
Po svém otci varhaníkovi získal již v útlém věku zálibu v tomto nástroji, vedle klavíru a klarinetu. Ze studií na olomouckém gymnáziu přestoupil do varhanické školy v Brně za Leošem Janáčkem, u něhož studoval i skladbu. Hudební velikán si ho brzy oblíbil jako nejmilejšího žáka a dokonce mu nabídl místo svého asistenta. Další vzdělání získal J. Kvapil na konzervatoři v Lipsku a po návratu do vlasti se věnoval klavírní koncertní činnosti. V roce 1914 získal místo chrámového varhaníka v Olomouci, ale po vypuknutí 1. světové války musel narukovat k 13. zeměbraneckému pluku, s nímž se zúčastnil bojů na italské a ruské frontě. Tělesně i duševně vyčerpán strávil dlouhou dobu ve vojenských nemocnicích a nakonec byl uznán neschopen aktivní frontové služby a odvelen do Kroměříže. Po skončení války si ho vyžádala hudební škola Besedy brněnské, ale L. Janáček ho zaměstnal také ve varhanické škole a od roku 1919 na nově zřízené brněnské konzervatoři. Na sklonku života se stal profesorem JAMU. V roce 1920 byl zvolen sbormistrem Filharmonického spolku Besedy brněnské, v jehož čele vydržel 26 let. Byl jedním z vůdčích osobností hudebního života Brna i celé Moravy. Z vlastní tvorby, která čítá 77 položek, můžeme připomenout operu Pohádka máje na motivy románu Viléma Mrštíka,oratorium Lví srdce, kantátu Píseň o čase, který umírá apod.
V letech 1885–1892 navštěvoval pražskou konzervatoř, kde studoval skladbu ve třídě Antonína Dvořáka. Po dvouletém působení v hudební škole Moravan v Kroměříži (1894–1896) odešel do Brna, kde zůstal dalších 24 let. Na hudební škole Besedy brněnské vyučoval houslové hře a v roce 1899 se stal jejím ředitelem (do roku1919), učil také na Janáčkově varhanní škole a na brněnské konzervatoři. V letech 1899–1918 řídil sbor Besedy Brněnské, v němž prosadil uvádění zásadních děl moderní české tvorby, zejména Antonína Dvořáka a Vítězslava Nováka. Po 1. světové válce dostal nabídku profesorského místa státní konzervatoře a vrátil se do Prahy. Vedle práce sbormistra se aktivně věnoval sólové hře na housle, violu a violu d´amour na četných vystoupeních v moravských městech, ale i v Praze, Vídni a Berlíně. Založil a v letech 1896–1899 řídil Reissigovo kvarteto, druhý nejstarší stálý brněnský komorní soubor. Jako druhý violista byl členem Českého kvarteta. Je pohřben v Praze na Olšanském hřbitově.
Vystudoval zpěv a hru na violoncello na pražské konzervatoři. Po krátkém angažmá violoncellisty v pražském Prozatimním divadle, odešel do Brna, kde v roce 1888 zpíval tenorový part v Národním divadle. Ve hře na violoncello však pokračoval i zde v orchestru německého městského divadla a v rámci Reissigova kvarteta. V roce 1889 převzal po Leoši Janáčkovi řízení Filharmonického spolku Besedy brněnské a vedl jej deset let. V letech 1889–1916 také působil jako ředitel kůru v kostele sv. Tomáše a zároveň sbormistr cyrilské jednoty. Skládal písně, mužské i smíšené sbory (Petrklíč, Dolina) a je také autorem operety Princezna Sylvestrie aneb Zápas o nevěstu, uvedené na zábavě Českého čtenářského spolku v Brně na Silvestra 1894.
Narodil se v učitelské rodině jako devátý z třinácti dětí Jiřího a Amálie Janáčkových. V 11 letech byl zásluhou P. Pavla Křížkovského (otcova bývalého žáka a přítele) přijat do fundace starobrněnského kláštera, kam byli přijímáni chudobní, ale hudebně nadaní chlapci. Po maturitě na brněnském učitelském ústavu pokračoval ve studiích na varhanické škole v Praze a později na konzervatoři v Lipsku i ve Vídni. Dirigentskou dráhu zahájil v řemeslnické besedě Svatopluk (1872–1876) a plně rozvinul ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská (1876–1888). Po ustavení Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě, která založila varhanickou školu v Brně, byl v prosinci 1881 jmenován jejím ředitelem a zůstal jím až do konce srpna 1919, kdy byla jeho zásluhou změněna na konzervatoř. Na počátku své autorské dráhy byl inspirován melodikou svého rodného Lašska, kterou zúročil (po vzoru Dvořákových Slovanských tanců) v hudebním kompletu Lašské tance. V operní tvorbě dosáhl prvního výrazného úspěchu v roce 1904 operou Její pastorkyňa. Další opusy z jeho pozdějšího vrcholného období jako Věc Makropulos, Káťa Kabanová nebo Příhody lišky Bystroušky jsou dodnes uváděny na tuzemských i světových hudebních scénách. Světovou proslulost mu přinesla i díla orchestrální, z nichž vyniká Synfonietta, Taras Bulba a Glagolská mše (psaná ve staroslověnštině). Vedle skladatelské činnosti se angažoval ve většině významných českých i zahraničních hudebních spolcích a organizacích: byl předsedou Klubu moravských skladatelů (1919), členem České akademie (1912), Pruské akademie umění (1927) a dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně (1928). Po vzniku samostatného Československa byl jmenován profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře (1919) a členem hudebního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty. Za celoživotní tvůrčí odkaz byl v roce 1925 jmenován prvním čestným doktorem filozofie Masarykovy univerzity v Brně. Zemřel nečekaně, uprostřed práce na své poslední opeře Z mrtvého domu, 12. srpna 1928 v ostravském sanatoriu.
Pocházel z velmi chudých poměrů a původně byl pokřtěn jménem Karel. Na přímluvu Josefa Janáčka (otce budoucího slavného skladatele), který si všiml jeho hudebního nadání, byl přijat jako zpěvák v kostele sv. Ducha v Opavě, kde absolvoval i tamní gymnázium. Studia filozofie v Olomouci musel pro nedostatek finančních důvodů přerušit a načas se živil učitelským povoláním. V roce 1843 odešel do Brna, kde pokračoval ve studiu filozofie a hudební teorie, ale již o dva roky později vstoupil do augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Pavel a v roce 1848 byl vysvěcen na kněze. Velmi aktivně zasahoval do hudebního života v Brně: jako ředitel kůru starobrněnského kláštera se postaral o hudební výchovu mladého Leoše Janáčka, roku 1848 spoluzakládal Männergesangverein a v roce1860 Besedu brněnskou, jíž se stal prvním sbormistrem. Pod vlivem vlasteneckého kněze a největšího sběratele národních písní Františka Sušila začal komponovat v duchu lidové tvorby a jeho skladby Utonulá, Dar za lásku, Dívče nebo Prosba odvedeného se staly průkopnickými díly světské sborové hudby. Největšího ohlasu se dočkal v roce 1863, kdy u příležitosti milénia výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje složil píseň Ejhle, svatý Velehrad už září a v srpnu téhož roku řídil na národní slavnosti v brněnském parku v Lužánkách 1100členný pěvecký sbor. Jeho vlastenecké aktivity byly velmi negativně vnímány německými církevními kruhy, proto mu nejdřív brněnský biskup zakázal další skladatelské aktivity kromě tvorby církevních kompozic a v roce 1872 byl přeložen do Olomouce na místo ředitele chrámového kůru. Po těžkém zásahu mozkové mrtvice v roce 1883 se vrátil do starobrněnského kláštera a o dva roky později zde zemřel.